Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 174
TÝDEN: 2311
CELKEM: 149947

Svátek

Svátek má Jan

Mobilní verze

mobilní verze www

Obsah

Lesní žena

V adršpašském lese kdysi hledalo několik dětí houby. Smály se a žertovaly tak hlasitě, že probudily lesní ženu, která spala na břehu rybníka. Ta se zvedla a utíkala za dětmi. Byla to statná žena v zelených šatech. Děti před ní utíkaly, ale lesní žena chytila jedno dítě za šátek a strhla mu jej z hlavy. Potom se vrátila k rybníku. Dítě plakalo a doma vše vyprávělo matce, která se šla poradit se starým farářem.Ten řekl, aby se dítě vrátilo ve dvanáct hodin zpátky do lesa a na stejném místě dostane svůj šátek zpátky. Dítě udělalo jak farář řekl. Když však přišlo před les, udeřil blesk, dítě se polekalo a chtělo se vrátit. V tu chvíli se však před ním objevila lesní žena. V ruce držela šátek a volala na dítě: "Tady máš svůj šátek, podruhé ale v lese nekřič, jinak tě to bude stát život!". nato zmizela. (Z toho plyne ponaučení, že po lesích mohou pokřikovat jenom lesní ženy).

 

Loupežnická sekyra

Loupežnická sekyra

Za dávných časů pokrývaly adršpašskou oblast hluboké lesy, ze kterých vystupovaly skály Starozámeckého vrchu, na němž stával pyšný hrad obývaný loupežníky. Obléhali cestu vedoucí do Trutnova, loupili a vraždili obchodníky a poutníky a naplňovali krajinu děsem. Tehdy měl Adršpach jen několik domů, postavených na pasekách a kolem těchto stavení byla pole se lnem. Obyvatelé žili ve stálém napětí a nejistotě. Jednoho zimního večera se sešli v domě U vysoké lípy. Zde si povídali o nejnovějších podlostech loupežníků a všichni přítomní byli zděšeni. Pouze mladá služka se nebála, ale odvážně pravila, že se loupežníků nebojí a že do hradu za hrst nalámaného lnu dojde a odnese odtud nějakou věc, aby o jejích slovech nikdo nepochyboval. Přítomní ji malou odměnu slíbili a nebojácná dívka se vydala na cestu. Došla k bráně, která byla povětšinou otevřena, neboť, kdopak by se odvážil do takové blízkosti hradu?! Její srdce se rozbušilo, když uslyšela loupežnickou hádku ze sálu. Celá vystrašená se už chtěla obrátit, když tu náhle uviděla nedaleko schnoucí prádlo. Rychle jeden kus strhla a utíkala pryč. Ale ouvej! pod nohami se jí uvolnil kámen, který se s rachotem kutálel dolů s kopce. Panna se rychle vzchopila, ale to už za ní štěkali psi. Loupežníci byli ostražití, v okamžiku vyrazili z brány pronásledovat uprchlíka, který v prosbách hledal ochranu u Matky boží. Dívka už viděla vysokou lípu a z posledních sil utíkala k domu. Jeden z lupičů jí však byl v patách a hodil po ní sekyru, ve chvíli, kdy se již dotýkala dveří. Sekyra se naštěstí zasekla jen do veřejí a dodnes se v tomto starém domě ukazuje. Dívku všude chválili pro její odvahu, jen lupič, který přišel o košili a sekyrku se na ní nějaký čas zlobil.

 

Noční myslivec

V Dolním Adršpachu žil tesař jménem Gotsche, který po nocích chodil do panské sýpky a tam kradl. Po smrti však jeho duše nenalezla klid. Jako noční myslivec pronásledoval s osmi malými psy kolemjdoucí u Janovy kaple ve Zdoňově v tak zvaném "Hrnčířském příkopě" tak dlouho, dokud kolemjdoucí neztratil správnou cestu. Jde-li však kolemjdoucí pomalu a obezřetně, ztrácí se psi i s myslivcem, aniž by mu uškodili.

 

Pověst o Prostředním mlýnu

Jednou získal jeden bohatý muž Prostřední mlýn v Dolním Adršpachu. Ještě dnes svědčí o jeho velkém jmění, které získal pomocí zlých sil, nádherná kolna, kterou nechal postavit. Měl totiž knihu kouzel, kterou ukrýval v tajné komoře. Jednoho dne následoval neposlušný učedník mistra a pozoroval jej klíčovou dírkou tajemné komory. Když jel mlynář příští neděli do zdoňovského kostela, zapomněl komoru zamknout, což slídivému ničemovi neuniklo. Po úzkostném otálení vstoupil, otevřel knihu kouzel a četl tajemné formule. Milostivé nebe! Chlapec přečetl místo, které svolávalo krkavce a vrány. Ptáci následovali volání, slétli se na střechu, zahradu a vletěli do domu. Byli zde všichni černí ptáci ze skal a zaplnili celou budovu. Mistr byl v kostele neklidný, tušil nepravost, opustil dům Boží a pobídl svého koně k trysku. Zakrátko uviděl svůj mlýn v černém mračnu. S velkými obtížemi se dostal do chodby, kde stálo několik pytlů obilí. To vysypal do řeky a mnoho ptáků, kteří se slétli za obilím se utopilo. S největším vypětím se teď mistr prodíral ke kouzelné komoře, strachy polomrtvému chlapci vyrval knihu, pozpátku přečetl několik řádek a jak rychle se objevili, tak rychle se zase strašliví hosté ztratili. Učedník tak byl provždy vyléčen ze své nemístné zvědavosti.

 

Starý hrad

Kolem roku 1000 postavil Polák Nislav, vůdce loupežníků, strážní věž, kterou pojmenoval "Pokladnice". To je dnešní zámek v Žacléři. Protože však byli loupežníci nejednotní, oddělilo se od Nislava deset jeho podřízených, kteří pod velením muže jménem Alt (Starý) táhli dále do kraje, kde se dnes nachází Adršpach. Na nejvyšším vrcholku kopce si zřídili pevné útočiště. Po dlouhý čas, nikým nerušeni, provozovali tito loupežníci svou nekalou živnost. Nislavovu tvrz objevili rybáři, kteří chtěli v Úpě chytat ryby. Když rybáři odpočívali uslyšeli kohoutí zakokrhání, které bylo v divočině nápadné, šli za ním a spatřili věž. Svůj objev ohlásili, věž byla obklíčena a bylo zajato na šedesát loupežníků, kteří pak byli převezeni k vévodovi Udalrichovi do Prahy. Krátce nato byl také obsazen hrad v Adršpachu.

 

Zkamenělá města

Na místě obou skalních měst, stála prý za dávných a dávných dob dvě skutečná města. V těch jako v celé zemi sídlili Čechové. Kdykoli se chtěl nepřítel dostati do země, nemohl jinudy, než těmito místy, poněvadž celá země byla obklopena neprostupnými horami a lesy. A tak se několikrát stalo, že obyvatelé obou měst pustili za odměnu nepřítele do bohaté země. Nepřítel pak v zemi řádil a sužoval lid. Na takové jednání rozhněval se konečně jeden bůh našich předků a poručil, aby obě města zkameněla. Sotva vyřkl svůj rozkaz, stalo se jak si přál: domy a kostely, lidé, zvířata i jiné věci – to vše v tom okamžiku zkamenělo. Když pak staroslovanští bohové odcházeli z našich krajů, zapoměli na odčinění svého trestu a tak zůstala obě města jak jsou dosud- zkamenělá. Zarostla lesy a křovinami, na náměstích a ulicích rostou stromky a tráva. Běda zradě.

 

O původu jména řeky Metuje

Když mniši benediktini zdomácněli v "Polickém újezdu", šlo jim především o to, poznati celý kraj i prameny potoků a řek, a určiti jejich tok. Největší řeka na Policku je Metuje, pramenící v divokých skalách aderspašských. Tato řeka neměla dosud jméno, ani nebylo známo, kde má své prameny. Bratři benediktini se vydali jednoho dne na výzkumnou cestu. Opatřeni potravinami na více dnů a doprovázeni deseti ozbrojenými muži, vyšli podél řeky proti jejímu proudu. Všude byl hustý neproniknutelný prales, takže postupovali jen pomalu. Slunce sklánělo se za Krkonoše, když utábořili se na kraji divokých skal adersbašských. Rozdělali oheň, upravili večeři a po ní za nedlouho uléhal jeden za druhým do měkkého mechu. Noc minula klidně a druhého rána pokračováno v další výzkumné cestě.Prameny řeky byly po mnoha nebezpečích šťastně objeveny a celá výprava dala se zvolna na zpáteční cestu. Jednalo se nyní o vhodné jméno pro řeku. Bratři navrhovali různá jména, ale nejstaršímu z nich, jáhnu Vitaliášovi se žádné nezalíbilo."Snad náhoda nám nějaké přinese!" prohlásil a při tom prozatím zůstalo. Zpáteční cesta byla již veselejší a rychlejší, neboť byla již lesem prosekána. Bylo dávno po poledni, když celá výprava zastavila v údolí mezi obrovskými javory a zde v jejich stínu odpočinula po namáhavé cestě. Mezitím co mniši odpočívali, odešlo několik mužů, provázejících výpravu, do lesa. Po chvíli jeden z nich upozorněn bzukotem, objevil silný roj lesních včel. Byly usazeny v dutém javorovém kmeni a měli tolik medu, že tekl po stromě. Onen muž, překvapený šťastným nálezem, radostně volal na své druhy: "Med tu je!"-"Med tu je!" Výkřiky zalétly i k sluchu Vitaliáše, který s ostatními odpočíval.Zamyslil se na okamžik a pak radostně zvolal: "Bratři, hledáme jméno pro řeku a tu jej máme. "Med tu je" změníme v "Metuje" a jméno toto naše řeka podrží na věčné časy!" Pak požehnal jejím stříbrným vlnkám a svolal své průvodce. Všichni souhlasili s přijatým jménem a řeka Metuje honosí se jím podnes.

 

(Jména vodních toků tvoří nejstarší vrstvu pomístních jmen v Čechách. Labe, Vltava, Ohře, Metuje, Jizera, jsou jména předslovanská. Vodní toky byly totiž osami starých dopravních cest, proti proudu vodního toku se pronikalo do neobydlených krajin. Jméno Metuje patří k praevropské jazykové vrstvě. Původně se řeka nazývala Medhuje (podoba Metuje byla lidovou výslovností). Základem tohoto jména, k němuž máme první doklad až z dvanáctého století (1186 super Methugiam), je indoevropský kořen *medh- 'prostřední', který nacházíme i v litevském říčním názvu Meduja. Česká Metuje je opravdu 'řeka prostřední' vzhledem k Úpě a Orlici).

 

Prameny a literatura:

Libuše Olivová-Nezbedová a kol. 1995: Pomístní jména v Čechách.

A. Krtička-Polický. 1925: Báje a pověsti z kraje Jiráskova.