Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 4
DNES: 315
TÝDEN: 1018
CELKEM: 177175

Svátek

Svátek má Sandra

Mobilní verze

mobilní verze www

Obsah

Lnářství - Přádelní škola v Adersbachu

(upraveno podle: Jan Klos: Přádelní školy na Kladském pomezí. - Od Kladského pomezí
II. 1925. str.142 - 145)

 

Obyvatelé Podkrkonoší a při horách Orlických, a to na obojím svahu těchto pohoří, zaměstnávali se ode dávna plátenictvím, nacházeje v něm slušné obživy. Avšak od let dvacátých 19. století se pozorovalo, že tato živnost zde rok od roku upadá a lid chudne i strádá. Zevní příčiny úpadku plátenictví byly zejména naše neurovnané poměry obchodní k cizině po válkách napoleonských, dále že Anglie zaváděla toho času do textilnictví bavlnu a pracovala na strojích. Bavlněné látky byly lacinější a úhlednější a zatlačovaly z trhů plátna i tkaniny lněné vůbec. K vnitřním příčinám poklesu lněného průmyslu u nás dlužno počítat zaostalost zdejších výrobců. Cizina však, hlavně Belgie a Vestfály, pozvedla své plátenictví tím, že zdokonalila přípravu lnu jednostejným močením ve vodě, dále zlepšila tkalcovské stavy, používala hojně strojů a zřizovala přádelní školy. Poznalo se že jen škola, v níž se mělo učiti předení lnu i jeho pěstování a přípravě, může pozvednouti upadající lnářství.

 

První taková škola byla založena v Adersbachu. Založil a zřídil ji tamní majitel velkostatku Ludvík Karel šlechtic Nádherný, který povolal z Vestfálska zkušeného učitele přádla a ten přivezl s sebou všechny nejnovější nástroje potřebné k výrobě příze. Příkladu Adersbašského následovaly brzy i jiné obce. Nové Město nad Metují založilo přádelní školu r. 1845. Dne 28. července 1845 odebrala se tříčlenná komise z Nového Města do Adersbachu, aby zřízení tamní vzorné školy shlédla, potřebného náčiní pro svou školu nakoupila a vyjednala podmínky, pod kterými jedna novoměstská dívka v tamní škole na učitelku vzdělati se mohla. Za budoucí učitelku novoměstské školy byla vyhlédnuta dovedná přadlena Františka Imlaufová a poslána do Adersbachu do tříměsíčního cvičení.

 

Výlohy pri zařizování školy

Příležitost komise při jízdě do Adersbachu 4 zl. 12 kr. k. m.
Pobyt žačky Františky Imlaufové na škole v Adersbachu 87 dní po 12 kr. denne...17 zl. 24 kr.
Jízda Fr. Imlaufové do Adersbachu a zpět 3 zl. 36 kr.
Rekvisity koupené v Adersbachu pro školu 17 zl.
Nájemné z místnosti školní 20 zl.
Osvětlení 25 liber oleje 12 zl. 28 kr.
Františce Imlaufové odměna za vyučování 15 zl.

 

 

 

Opis vysvědčení Františky Imlaufové ze školy v Adersbachu:

 

Vysvědčení, jímž podepsané ředitelství přádelní školy potvrzuje, ze Františka Imlaufová z Nového Města nad Metují v Čechách na útraty městského důchodu vyučování v Adersbašské škole přádelní, dle Vestfálského způsobu zařízené, od 21. srpna do 15. listopadu přítomna byla, v přípravě lnu potloukáním, ohýbáním, třením, potom v přádlu, jakož i močením lnu ve vodě sobě potřebných vědomostí vyzískala,
a při předsevzaté zkoušce v přítomnosti vrchnosti všecky jí kladené otázky dobře zodpověděla.

Na zámku Adersbachu, dne 15. listopadu 1845.
Jindřich Wiesbrock, učitel přádla.
Potvrzuje se v plném obsahu.
Ludvík Karel šlechtic Nádherný.

 

Komise v Adersbachu shledala, že názorným vyučováním o zpracování lnu osvojují si žáci dokonalejší methodu přádelní, jíž docíliti lze jemného pevného a rovného přediva. Dne 5. ledna 1846 konalo se slavnostní otevření školy (v NM. n.M) s počtem žáků 40 v I. kursu. Počet přádelních škol vzrůstal v letech 1845 až 1847 velmi rychle po městech a panstvích. Knížecí dvorní rada Otto Erich, plnomocný ředitel panství náchodského, zakládal přádelny na Náchodsku, prelát broumovský na Broumovsku...Roku 1847 bylo přádelních škol již přes 50. Při našich horách měly takovou školu: Náchod, Kostelec, Úpice, Skalice,Hronov, Zbečník, Hořičky, Chvalkovice, Červená Hůra, Police, Broumov, Maršov, Stárkov, Teplice nad Metují, Nové Město nad Metují, Opočno, Bohuslavice, Kyšperk, Vrchlabí a mnohá jiná města v Čechách, na Moravě, ve Slezsku na naší i pruské straně.

 

Naděje vzbuzené a kladené do přádelní školy byly různé, částečně přepjaté. Nejbližší a bezprostřední účel přádelen, totiž zdokonalení přádla byl sice dosažen, ale ceny školní příze nemohly závoditi s lácí příze na strojích upředené. A tak z té i z jiných příčin zanikla žádoucí věc.

 

Marek Teller, ranhojič v Hronově, roku 1846 napsal a vydal tiskem a nákladem Jana Hostivíta Pospíšila v Hradci Králové spis "Der Leinbau, die Flachsbereitung und das Feinspinnen zu Adersbach" na základě informací tamního mistra přadláka a vlastních pozorování hlavně pro rolníky, hospodářské úředníky a majitele statků. Spis svůj věnoval Teller Ludvíku šlechtici Nádhernému, majiteli panství adršpašského, který povolal z Vestfálska mistra přadláka Jindřicha Wisbaura, aby v Adršpachu zřídil vzornou školu přádelnickou.

 

Téhož roku 1846 Jan Nývlt, učitel v Horní Radechové, spis Tellerův přeložil do češtiny s názvem "O lnu, jeho setí, připravování a předení podle způsobu přádelní školy v Adersbachu" a vydal jej též nákladem Jana H. Pospíšila v Hradci Král. Stál 12 kr. Překlad svůj věnoval Jos. Regnerovi, "biskupskému národních škol Náchodského okrsku dozorci, oudu a jednateli společnosti k rozšíření průmyslu v Čechách, horlivému všeho dobra podporovateli atd. atd., děkanu v Náchodě, otci vlastenecké mládeže."

 

Lnářství na Náchodsku

Vácslav Škoda, Bakov: ( Od kladského pomezí )

 

V letech sedmdesátých minulého století se pěstoval v selských usedlostech na Náchodsku skoro všude len. Hospodář sel len asi na jednu dvanáctinu své orné půdy. Při větších hospodářstvích, kde měli děvečky, vyhradil hospo­dář šestibrázdový záhon Inu děvečce, kterýžto len si musela děvečka po »fajrotě«*), když byla s předením pro hospodáře hotova, zpracovat.

 

Lněné semeno se měřilo a prodávalo »na tůny«. Tůna měla něco přes půlpáta věrtele (věrtel rovná se 1/4 hl). Len vyžaduje půdy dobré a řádně prohnojené. Sel se bud' len svatojirský (24. dubna) nebo len svatoantonínský (13. června). Setí se dělo ručně. Když len poněkud vzrostl, musel se pleti. K to­muto pletí se nejlépe hodila mladá chasa, která z rozpustilosti len poválela a rozmotávala, což Inu vel-mi svědčilo a tím více rostl. Len »kvete« světle­modře asi o svaté Máří Magdaleně a pořekadlo praví, že čím víc jím v době květu vítr hází a svatá Máří Magdalena ho bere k tanci, tím lepší je tkalcovina.
Když len už měl žluté plůdky, což bývá v polovici srpna, nastalo trhání Inu. Trhačky zabraly oběma rukama Inu, co se jim do nich vešlo, a tyto hrsti kladly na zem a na hromádky a to tak, že každá hrst se položila křížem přes druhou, aby se len nepocuchal. Takových hrstí na každé hromádce bý­valo asi deset. Potom hned se tyto hromádky svazovaly »provříslem« do otepí, nakládaly se do fasuňků a odvážely na ovs iště (strniště po ovse). Fasuňk se jmenuje vrchní část vozu, jest podobný žebřinám, jenže nemá napřed žádných nosů a je z tvrdého dřeva a značně vyšší, středem často ještě zvýšený. Hospodář rozvezl otepi po ovsišti, kde se pak rozvázaly a prostíraly tence v řádkách na strniště. Dělalo se to proto, aby se len vy­močil, to znamená, aby se odmočilo pazdeří od vlákna. Pazdeří jest svrchní slupka na lněné lodyze. Délka močení závisí od počasí. Když často prší, len se umučí brzo a může se brát domů třeba za tři neděle. Když jest sucho, omočí se len jen rosami, což trvá dvakráte tak dlouho, tedy až šest neděl. Len se musí sklízet úplně suchý. Kdyby byl vlhký, »spuchřel« by. Při dlouhotrvajících deštích na poli prostřený len zpuchří a není k potřebě. Len se mlátí ve stodole »cepama« jako jiné obilí. Mlácení má za účel, aby se oddě­lilo semeno od slámy. Semeno, aby se zbavilo plev, muselo se vát, k čemuž se používalo dřevěné lopaty, zvané »voršouf«. Takto vymlácený len (Lněná sláma) se svázal zas do otepí. Kde ho m ěli mnoho, prodávali přebytek Inářům obchodníkům. Tyto otepi se prodávaly na váhu. Libra stála asi 3 krejcary. Len, který zůstal doma, sušil se na peci a také na zapřenou v peci po upečení chleba. To nebylo zákonem dovoleno, neboť bylo nebezpečí, že len v peci, kde ještě mohou býti jiskry po pečení chleba, vzplane, chytí saze v komíně a nastane nebezpečí požáru od jisker, které by spadly na slaměnou střechu. Dohled nad tímto zákonem měli kominíci, kteří byli neúprosní. Ovšem, někdy to spravil kus uzeného z komína.
Sušený len se třel na trdliti, aby se zbavil pazdeří. Potom se česal vochlemi, aby se koudel oddělila od vlákna. Koudel je horší len. Čistý len se česal vochličkami a dával se na kůžel. Poslední zbytky již neupotřebitelné ke tkaní jsou cucky. Kužel byl od kolovrátníka, nejčastěji vykládaný a navlékal se na přeslici.

 

K přádlu bylo potřebí kolovratu, přeslice a kužele. Nevěsty dostávaly věnem vysoustruhovaný kolovrat. Přísti se začalo, jakmile byl len suchý a přísloví znělo: »Ovesný mandele, šteníček z koudele« (,koudel jest vyčesaný "špatnější len a příze z něho přadená se hodila jen ke tkaní, ne na osnovu), to značí, že s předením se začalo hned na podzim, jakmile byly práce na poli poněkud skončeny. Přadlo se večer a pokud byl volný čas, také ve dne. U předení se shromážd'ovali lidé z celé vesnice v usedlostech, kde měli velkou sednicí. Každý si vzal s sebou kolovrat, ,přeslici, kužel a na něm len. To byly ty pověstné přástvy, při kterých bylo veselo, zpěvy a žerty :nebraly konce. Jen někdy podala hospodyně úctu přástevníkům, bývala to hruško­vice, t. j. kaše ze sušených hrušek, dále dolky z vejražku.
Takto zpředený len se motal na motovidlech, která musela míti úřední znám­ku, aby délka nití u přadýnka byla jednotná. Každé přadénko mělo 60 pásem a každé pásmo 20 nití. Tato. přadýnko mělo asi 2555 metrů. Zručná přadlena je za den upředla. Cena přadýnka se řídila dle tenkostí niti. Čím byla nit tenší, tím bylo přadýnko cennější. Průměrná cena byla asi 12 krejcarů za přadýnko.

 

Každou sobotu chodili přezáci s pytlem a přízi kupovali. Lnářství u nás bylo v rozkvětu, dokud se nedovážel len a lněná příze cizí (z Irska, Holandska a Anglie), tedy dokud ještě bylo málo železnic a. dále, pokud nepronikly bavlněné výrobky. Cizí len a příze se dovážely 'k nám po Labi. Pěstování Inu mělo tu výhodu, že zpracování lnu zaměstnávalo v zimě venkovský lid. Příze se všechna neprodala, zpracovávala se také doma na tkalcovských stavech na lněné plátno, které bylo značně trvanlivější než bavlněné výrobky.