Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 294
TÝDEN: 721
CELKEM: 201723

Svátek

Svátek má Hedvika

Rozklikávací rozpočet

Rozpočet

Mobilní verze

mobilní verze www

Bannery

http://www.nase.broumovsko.cz/

http://mas.broumovsko.cz/

http://dso.broumovsko.cz/

CZECH POINT

http://www.kladskepomezi.cz/cz/

Nadační fond HOSPITAL BROUMOV

 

 

Kotlíková dotace 

Projekt Podpora separace odpadů pro občany obce Adršpach byl podpořen z Dotačního fondu Královéhradeckého kraje

Projekt Podpora separace odpadů pro občany obce Adršpach byl podpořen z Dotačního fondu Královéhradeckého kraje

Obsah

W.W.Tomek - Paměti z mého života

vylety

I.-str.65-1835.-…Ten týden potom měla býti wyjížďka do Abrspacha. Zdržela se nejprw dwěma deštiwými dni, které jsem stráwil dílem čtením Caesara, procházeje se přitom po chodbách klášterských. Teprw we středu (2. Září) wybralo se, a byl zwláště odpoledne krásný den…Ve čtwrtek (3. Září) jelo se konečně do Abrspacha, w sedm hodin ráno, na třech povozích. W prwním seděl pan farář s P. Basiliem, we druhém pan direktor s paní direktorowau a proti nim hoši Lojzíček a parvista Braumowský Kober, syn tehdejšího zkaušeného radního w Braumove, w třetím woze děwčata, Pepíček a já. Jeli jsme přes Bukowici, přes Pěkow a přes Lachow, potom dále Teplicí; jen tuším pan farář s P. Basiliem jeli delší ale pohodlnější cestau přes Žďár, Medhuji a Dědowý, potom společně dále. Když jsme wjížděli do hospody Abrspašské, z které se wodí cestující do skal, wycházel ze dwora študent Jandaurek (nynější kanowník Pražský), který byl bydlil w Braumowě u Dáňowých, když byl pan Dáňa tam důchodním, totiž do roku 1833. Zastawili jsme se a promluwili s ním; byl tuším wyzýwán, aby zustal s námi, ale nemohl, maje na spěch tuším do Žacléře; kdež byl jeho otec lesním….Skály Abrspašské a wodopád i powěstné echo byly znamenitosti, na které jsem se welice těšil, ježto jsem wědel o nich již ze školní knihy z principie. Přirownáwání skal k rozličným podobám, které nám wykládal wodič, zajímalo mě jen při některých; wětším dílem jsem na to byl tuze kritickým. Po ohledání skal se obědwalo a popíjelo; na zpáteční cestě se pilo ješte zase wíno a rosolka w Teplici; následkem toho bawili jsme se we woze našem, kam i Kober a Lojzíček přisedli, až trochu příliš wesele.

I.-str.-125-126.-1838.-…Město Landshut widělo se nám býti dosti wýstawné,…Změněná cesta naše wedla nás odtud přes Křesobor (Grüssau), powěstný swými dwěma nádhernými kostely, pozůstatky někdejšího kláštera Benediktinského…Kostel Křesoborský jest mimo jiné památný co pohřební místo posledního knížete Swidnického Bolka…Z Křesobora jsme šli přes městečko Schönberk ke hranicům českým za Aberspachem. Přeraziwše přes les na pomezí, setkali jsme se s jedním mladíkem Pomořanem…a šli jsme kousek s ním…Asi za 3/4 hodiny jsme byli u Schönberka w hořejším Aberspachu. Skály jsme widěli již prwé wyčníwati z lesnatých strání; nešli jsme se wšak do nich podíwat pro Lojzíčkowy nohy, než toliko w hospodě podíwali jsme se do pamětní knihy, kdež jména swá nalezli jsme napsaná před třemi léty, a opět jsme se do ní zapsali. Po obědě pak šli jsme obyčejnau cestau přes Teplici a přes Lachow, zastawili jsme se w Teplici w jedné hospodě na žejdlík wína, kterým se Lojzíček znamenitě občerstwil, tak že zapomněl trochu na bolení noh au; a tak jsme bez další příhody asi w půl sedmé wečír přijechali zpět do Police.

I.-str.-238.-1846.-…Z Police jsme se hned nazejtří potom (27. Srpna) wydali na cestu k wlastnímu swému cíli. Pan direktor dal nás až do Abersbacha dowézti. Tam jsme si prošli skály a přeslechli ozwěnu obyčejným spůsobem, a w prawé poledne dali jsme se na další cestu přes hranici zemskau, odkud wede pěšina s wrchu dosti hluboko dolů lesem podobná stezce pod Hwězdau, k městečku Schömburku…

II.-str.-362-1878.- …I nazejtří potom pro nepřízniwé počasí nechali jsme wycházky na Heyšowinu, ale wydali jsme se na cestu do skal Abersbašských. Na pěší chůzi pres Lachow k nádraží Teplickému stihl nás malý déšt, ale potom bylo hezky. Od Teplice jeli jsme po omnibusu tamějším dále až do Abersbacha, kdež jsme pak obyčejnau chůzi skalami wykonali. Zpátky jsme po obědě w hospodě skalské šli k nádraží Teplickému pešky, odtamtud pak jeli jsme do Police po železnici.

 

Na výletech

Výlet do zkamenělých měst

Výlet

Mezi nejkrásnější zvláštnosti severovýchodních Čech náleží zkamenělá čili skalná města. A kde že jsou ta města? Prostírají se blíže hranic českých severně za Červeným Kostelcem ku straně pruského Slezska a nejsou to nějaká skutečná města, ale divy přírody, jakých na celé zeměkouli naší málo. Tisíce poutníků bažících po krásách nedostižných výtvoru umělkyně a matky přírody přicházejí sem v roce a není jednoho, kdo by nežasl při procházení se zkamenělými městy, kdo by nedivil se té čarovné zvláštnosti jejich.
Mluvíme o skalách u Zámrsku (Adersbach) a u Teplic (Weckelsdorf).
Již jako malý hoch jsem o nich slýchával. Babička moje často mi o nich vypravovala, neboť chodívala okolo nich do Vambeřic. Kolikráte líčila pověstnou homoli cukrovou, pana “představeného” města aj. zvláštnosti, budíc tak v duši mé touhu po poznání míst těch.Touha ta neutuchla a byla vyplněna v době nedávné. Dlouho čekati mi bylo, ale dočkal jsem se toho přece.
Byly prázdniny r. 1881 a v Náchodě pořádán sjezd českého učitelstva . V programu byla též návštěva skal adersbašských a teplických, na kterouž jsem se nemálo těšil.
Za krásného jitra sedali jsme v Náchodě do zvláštního vlaku, který pro bezmála 400 výletníků byl objednán a přichystán, pěknou, utěšenou krajinou jeli jsme blíže a blíže k horám, o nichž napsal básník Züngel:

“Ach, hory, hory,
v mlhavé dáli,
od věku již jste
na stráži stály;
aby cizinec
sem se nevloudil,
synům vlast drahou
pryč neodloudil”

V Teplicích jako včely vyrojili se z vlaku výletníci a jako na povel, znělo nádražím hřímavé: “Na zdar!” Před nádražím očekávaly povozy. Někteří sedali, ale těch bylo málo. Většina jich toužila po volné chůzi mile nás vítající krajinou. V jediném valném zástupu brali jsme se ku předu posilňováni a oživováni jsouce po chvílích ráznou hudbou, která nás provázela na výletě.
Po dlouhé, ale nikoli namáhavé cestě stanuli jsme před hostincem, stojícím na pokraji skal adersbašských. U vchodu vítal nás srdečně místní učitel, rodák český. Posilnili jsme se a- kdo vzpoměli a dobře uvažovali- zásobili se na cestu další.
Tu i tam jeden, dále vždy několik menších neb větších balvanů pohromadě vítalo nás zasmušilým vzhledem svým, jako přední strážci a chráncové města. Brzy přišli jsme k  cukrové homoli , zvláštnímu to divu skal adersbašských. Jesti to veliký balvan pískovcový, nahoře asi 2 1/2, dole asi 1/2 metru široký a 9 1/2 m vysoký a vyhlížející tak, jako by to veliká homole cukru byla, kterou někdo š pičkou dolů obrátil a tak tu státi nechal. Špička ta noří se v malé bahno a je oblevána stále vodou v něm usazenou. Není nám právě volno, stojíme li blíže, neboť očekáváme, že v okamžiku nejbližším překotí se veliký ten balvan a rozdrtí nás mocnou svou tíží. Dosud nestalo se tak, ale neubezpečujeme nikoho, ze se tak snad v několika letech nestane; neboť úzká opora balvanu při zemi stále namáčena jest vodou a umývána jejím prouděním, ježto pak pískovec drobí se rychle, sřítí se balvan beze vší pochyby jednou z nenadání.
Malý kousek cesty na pravo stojí besídka, od které nejlépe poslouchá se zde “dělaná” ozvěna. Lidé tímto uměním zaměstnaní řeční zde, troubí na rohy a křídlatce, střílejí z hmoždířů a jinak cestovatele baví. Každé slovo, každý zvuk a rána odrazí se nejprve od protějších skal, a tak jde to dále. Odraz první jest tak jasný a zřetelný, že posluchač jest překvapen a udiveně naslouchá. Zdá se, jako by u skály stál jiný člověk a totéž mluvil a troubil, co náš bavitel. Další odrazy jsou slabší a slabší, až ztrácejí se v dáli.
Poslouchati tuto ozvěnu jest požitek příjemný a upozorňujeme na něho každého, kdo jednou skalní města navštíviti chce.
Kráčeli jsme dále a dychtivost naše rostla za každým krokem. Vůdce náš počínal již ukazovati a vysvětlovati. Takových vůdců jest ve zkamenělých městech několik. Jsou cestujícím průvodčími v tomto skalním Bábelu a upozorňují je na jednotlivé divy, skupiny a jiné duležitosti. Bez průvodce jíti do skal bylo by marno; neboť cizinec nezná cesty ani názvu míst a předmětů jednotlivých a neví odkud kterou zvláštnost zde uvidí a pozorovati má. Průvodčí jest nezbytným a my jsme dovedli oceniti také jeho potřebu na vycházce naší.
Hned po slyšení ozvěny ukazoval nám pruvodčí náš popelnice , kazatelnu, bubny píšťaly varhanové. Dále ve výši jako by sochař rukou dovednou ji vytesal- zhlíží nad “městem” hlava purkmistrova. Divili jsme se nemálo shodě hry přírodní s dovedností uměleckou.
Úzkým vchodem, u něhož jest nám zaplatiti vstup né do divuplného města, vcházíme do vlastních “skal” ulicí jezovitskou , jejíž obě strany tvoří ohromné stěny skalní, čnící vysoko nad hlavy naše. Žasneme po každé chvíli, divíme se neustále. Obrazy jako v panoramě střídají se rychle za sebou, jeden krásnější druhého.
Malé náměstí, dlouhá třída, pyramida, desky Mojžíšovy, hrad, zub Krakonošův, smělý most ďáblův, chrám s věží - toť celá řada rozmanitých zjevů.
Průvodčí zastavil nás u balvanu, ležícího na cestě, na kterém vyryta tabulka s nápisem již nečitelným. “To jest balvan hromový ,” poučoval nás průvodčí a pokračoval dále: “Jednou prohlíželi skály tyto dva Angličané a umínili si, že tu tak dlouho čekati budou, až uslyší, jak burácí tu hrom, když přiblíží se bouřka. Čekali dlouho, ale dočkali se toho. Šli právě po této cestě, když hrom uhodil do skály nad nimi a kus jí urazil. Ten kus tu zůstal na památku a později do něho vytesán nápis. “Ti dva Angličané odřekli se pak na vždy ve skalách těchto čekati na bouřku, ” dodal průvodčí. A my jemu dosud věříme.
Zajímavým jsou pstruhové, lis veliké náměstí .Dále přišli jsme k  stříbrnému pramenu , kdež nám čerstvá voda nabízena od několika děvčat. Skoro každý občerstvil se sklenicí vody po procházce dosavadní a odměnil úslužné děti krejcarem.
Za chvilku stáli jsme před jeskyní, ve které je dlouho očekávaný vodopád . Průvodčí sice několikráte volal, aby nikdo nechodil daleko do jeskyně, ježto voda pak silně a prudce stříká, ale zvědavost zvítězila nad radou a výletníci hrnuli se až těsně k zábradlí. Voda zvolna padala. Ale, nastojte!
Malé písknutí, znamení to dole stojícího průvodce, že obecenstvo shromážděno a že tedy voda může býti puštena a- za ohlušujícího rachotu řinula se voda dolů plným proudem. V okamžiku naplněna jeskyně miriadami kapek nad námi stříkajících i na nás padajících. Ve hřmot ten mísil se křik zděšených a výskot se smíchem. Nastal všeobecný zmatek a útěk z jeskyně.
Proud zastaven a voda klidně a tiše plynul a dále. Možná, že smála se svému žertu, jakým poleká každoročně několika setkráte cestovatele a výletníky…
Stranou od vodopádu zabočili jsme ku skupině skal, jež pokrývají úzké schody vedoucí do výše. Kam vedou nás? K  jezeru.
Jezero ve skalách podobá se nádržce umístěné na uměle sestavených balvanech a činí podivný dojem na člověka sem přišedšího. Jest dosti prostranné a ve skalách jako hnízdo pod okapem ukryto. Voda jest tmavá. Přicházela nám na mysl četná ona místa z národních našich báchorek o jezerech bez dna. I o tomto jezeru bájí lid, že dna nemá. Na hladině houpaly se dvě lodičky, na něž sedají cestovatelé a dávají se voziti po jezeře.Užijeme té radosti také.
Z tohoto jezera pouští se voda do jeskyně, kterou jsme byli dříve navštívili a tvoří tak známý vodopád.
Vrátivše se dolů od jezera, rozložili jsme se po kyprém mechu, jenž vybízel k odpočinku. Někteří trhali borůvky pro ovlažení a občerstvení, jiní posilňovali se zákuskami, které vzali si na cestu.

 

Pautník 1846

pautnik

Str.-143-144.-…Z Hirschberské Teplice dostali jsme se do Schmiedeberku, a odtud jsme se swezli rownau cestau do Aberspachu. Schmiedeberk jest dosti welké horní městečko, má krásný kostel sw. Anny, a již na r. 1148 se tu připomínají horníci.

Bylo wečer, když jsme přijeli do proslulého Abersbachu; druhý den z jitra jsme wyšli z hostince, za kterým se hned zajímawý labyrint otvírá. Šli jsme nejdříwe okolo 50 stop wysoké Cukrowé homole, která we wýšce mnohem širší jest než u paty, tak že se skutečně podobá obrácené homolce cukru. Jsau tu pískowcowé skaliny, jež se na půl druhé hodiny wztahují do dálky a půl hodiny do šířky. Tyto skály strmíce kolmo do wýšky 150 stop a wíce, w nejrozmanitějším skupení podiwné twoří podoby.
Okolo nadřečené skály šli jsme mezi skalními stěnami dále. Zdálo se nám tu, jakoby w zříceninách starého města, jako bychom se procházeli mořem wypláknutými ulicemi utonulé Arkony. Tu otewřel nám průwodce malé dwířka a šli jsme po mokré písčité stezce dále; ukazowal nám wšelijaké skaliny a jmenowal jména jich: kámen ozwěny, kapucín, rukawice, radní, popelnice, šibenice, Wratislawský Magdalenský kostel, kazatelna, pyramida, hřib, zřícenina, rozpoltěný kámen, mopslík a mnoho jiných. Wšecka tato jména wztahují se na podobu skalin těch k významum jejich. Jednu skálu nám pojmenowal průwodce císařem Leopoldem. Když jsme se ho ptali, kterého Leopolda myslí, I. či II.ho, odpowěděl: “Welchen Se wullen.” Konečně jsme přišli na krásně se zelenající lauku, pookřálo oko naše poněkud; ale brzo zase jsme se dobýwali černau jeskyní k wodopádu, kde na nás krásné čekalo diwadlo; postawili jsme se k zábradlí, a w tom počala woda hrozným jekotem nad míru silným praudem dolů padati; přewyšuje toto krásu wšech ostatních wodopádů, kterých jsme na cestě widěli. Odtud jsme šli ke skalám nazwaným “jeskyní lotrowskau” (Räuberhöhle), pak jsme šli do hlubokého audolí, které bylo nad míru půwabné, až ke zřícenině Althaus. Jest jak se prawí, z patnáctého století, i hezky se zde předstawuje, strašný to člen kolkolem se rozprostírajících skalních příšer. Prawí se, že do těchto skal roku 1629 se utekl Dánský hetman s milenkau swau, a že byl pak přepaden od wojáků po něm slídiwších, a práwě když jeden z nich meč po něm napřáhal, tu prý ude řil hrom do wojáka, a on slítl se skály. Jest tam na tom místě napsáno: “Hier strafte fuchtbar Gottes Blitz.” Wrátili jsme se nyní a spěchali k Trutnowu, kde nás Pražský rychlík přijal, a letmo to šlo nazpět do staroslawné Prahy.